Posmrtný hotel

Co se stane s člověkem, když zemře? Kam půjde? Co ho čeká? Povídka s mysteriózní tématikou.

Co byste o mně tak asi potřebovali vědět? Bylo mi 32 let. Vlastnil jsem firmu na výrobu Krásnohledů. Po vysoké škole jsme s manželkou vybudovali postupně prosperující firmu, která dodávala kaleidoskopy všech druhů do všech koutů republiky. Ukázalo se ale, že poptávka po kaleidoskopech není tak veliká, jak jsme s manželkou věřili. Proto jsme si udělali výzkum , kde by je tak mohli chtít a začali jsme vyvážet luxusní kaleidoskopy do Číny, Indie a do afrických zemí. Možná to bylo štěstí, možná jsme opravdu našli trhlinu v trhu, ale brzy se nám podařilo vydělat miliony korun a rozšířit prodeje tak, že ve 30 letech jsme byli zajištěni. Tou dobou jsme vlastnili firmu tři. Já, moje žena Lada a náš kamarád Karel, který zajišťoval zahraniční zakázky, protože ani já, ani žena nejsme schopní lingvisti. Mé jméno je mimochodem Hugo. Ano... Hugo. A ano, pokud se jmenujete Hugo, budou vás na základní škole šikanovat. Malá rada pro budoucí rodiče. Nedávejte svým dětem debilní jména, protože si je s sebou ponesou celý život. Ačkoliv mě na základce šikanovali, nikdy jsem nebyl ten klasický ušláplý Hugo, kterého si představíte, ale spíše John nebo Rick uvězněný ve jméně Huga. A tak se jednoho dne stalo, že jsem zmlátil svého spolužáka tak, až ho odvezli do nemocnice. Kázeňské postihy mé svědomí nepostihly vůbec. Naopak jsem konečně ve škole začal volně dýchat. Od té doby se mi nikdo nesmál, že jsem Hugo. Vlastně se mi už nesmál nikdo.

Děti jsme s ženou nikdy neměli, protože jsme je plánovali až na pozdější dobu, až bude naše firma Krásnohled s.r.o. soběstačná. Což je zpětně viděno chyba. Teď už děti mít nebudu. Má žena snad, ale to už mně může být jedno.

22 dní po mých 32. narozeninách jsem vstal z postele stejně, jako to dělám každou neděli. Lada ještě spala, ale já byl vždy ranní ptáče. Pokud jsem tedy nepropil předchozí večer a většinou i tak už jsem byl v sedm na nohou. S Karlem jsme měli společný nedělní rituál. Každou neděli jsme chodili běhat. Vždy stejná trasa. Od našeho domu k obchoďáku, tam si dát pití a rozdýchat se. Potom dál po hlavní třídě až do městského parku. A tam to začalo.

"Dneska se mi běží nádherně!" smál se Karel.

"Mně hrozně dochází dech, Káji!" křiknul jsem směrem k němu, protože se mi vzdaloval.

"Kouřeníčko včera bylo?" Otočil se na mě Karel s pozvedlým obočím.

"Doutníky. Byl to příjemnej večer, ale ani běhání mi nepomáhá." vysvětlil jsem.

"Návaly?" zeptal se znovu.

"Jasně že jo! Jednou zima, jednou vedro, jednou obojí najednou!" a byla to pravda. Byla mi zima, teplo, vedro, mrazilo mě. Nemohl jsem se chvílemi ani nadechnout, ale běžel jsem dál.

"Tak proč jsi nezůstal doma, klidně bych se šel proběhnout sám." řekl Karel.

"To ne, Káji, já to vypotím. Musíš dostat ty sračky ze svýho těla, bude ti dobře." řekl jsem přesvědčeně, zatímco noha nohu míhala jen tak tak. Před očima mi začínaly ale létat hvězdičky a chvílemi se objevovaly i malé černé díry, které na sekundy pohltily celé mé zorné pole. Neviděl jsem nic. Budu se opakovat, ale zpětně viděno jsem měl tenkrát zastavit, vydýchat se a jít domů a nebo pokračovat dál normálním tempem. Ale tenkrát jsem byl přesvědčen, že opravdu potřebuji dostat jedy ze svého organismu a tak, i když se mi před očima dělalo temno, jsem běžel dál.

Když vám mozek sklopí hledí tak, že nevidíte nic, není dobré běhat. To je moje rada.

Běžel jsem vedle Karla, když se mi zrak opět zakalil a já se zamotal. Přepadal jsem dopředu a snažil se to vyrovnat tak, že jsem zrychlil. Bohužel jsem zrychlil přímo do lampy, která stála na chodníku. Zrychlil jsem do ní hlavou. Byla to největší rána, jakou jsem kdy zažil a bohužel také poslední rána. Pak už si toho moc nepamatuji. Na chvíli jsem ještě otevřel oči a viděl Kájův obličej, jak na mě překvapeně kouká s telefonem u ucha.

"...vletěl do lampy! ... Prostě běžel a narazil do lampy!... Rozbitá lebka a spousta krve... Co proč?! ...Prostě běžel a narazil do lampy, co na tom proboha nechápete?! ... Ano... ano... pospěště..." slyšel jsem ho a pak přišlo ticho. Velmi rychle a nečekaně. Žádná bolest, žádné emoce, žádné vjemy. Všude bylo prázdno. Říkal jsem si, tak tohle je smrt. Prázdnota, klid a ticho. To není zase tak špatné. Jenže hned jak jsem si toto pomyslel, tak se vše změnilo. V prázdnotě se přede mnou otevřel tunel a já byl do něj vystřelen jako kulka do hlavně. Řítil jsem se neznámým prostorem, který kolem mě světélkoval v odstínech bílé a modré. Tu a tam problikla i zelená. Všude byl hrozný hluk a já letěl jako o závod. Bolelo to, bylo to nepříjemné, bylo to hektické a zlé. Tak jestli je tohle smrt, říkal jsem si, tak je to v prdeli! Jenže ani tohle smrt nebyla. Byla to jenom cesta. Smrt přišla za chvíli a měla podobu podivného bakelitového hotelu s velkým neonovým nápisem.

Ležel jsem na zemi. Pamatoval jsem si , že naposled ta zem byla chodníkem a vedle mě byl Karel. Teď pode mnou podezřele skřípal písek. To není dobré, pomyslel jsem si. Všechen ten klid, který jsem cítil tesně před průletem tím proklatým tunelem, byl pryč. Bolela mě záda, byl jsem vyděšený a měl jsem dokonce i hlad. To mi přišlo hodně zvláštní, protože jsem si uvědomoval, že jsem musel zemřít. Jinak bych totiž nedokázal vysvětlit, co se stalo.  Pomaličku jsem se zvednul. V hlavě jsem měl střep a v nohou mraveniště. Když jsem vstal, rozhlédl jsem se kolem sebe. Viděl jsem okolo sebe ohroumnou pustinu. Kamenitý povrch mícháný s pískem. Tu a tam vyrůstal trs trávy a nebo nějaký plevel. V dáli se zvedaly kopce. Nebe bylo bledě modré. Vlastně vše tu bylo bledé. Takové skoro až smutné. Byly tu jen dvě věci, které vybočovaly z toho šedivého průměru. Jednak tu byla silnice témná jako peklo. A druhak tu byl ten hotel. Dvoupatrová budova s přibližně 30 pokoji. A vedle něj zářil neonový nápis Otevřeno!!!. Když už máte takhle zářivý nápis, tak proč k němu nedat tři vykřičníky, že.

Nevěděl jsem, co se vlastně děje, ani kde to jsem. Jestli je tohle nebe, tak je to teda pěkná píčovina a jestli je to peklo, tak nevypadá tak strašně. Ale měl jsem pocit, že tohle místo není ani jedno. Napadlo mě, že to zjistím jedině tak, že půjdu do hotelu.

Vešel jsem hlavním vchodem, kde byla recepce, ale nikdo zde nebyl. Jenom takový ten zvonek, co mají vždy v amerických filmech. Poslušně jsem na něj zazvonil a čekal. Proceduru jsem zopakoval ještě několikrát, ale nikdo se neozval a nikdo nepřišel.

Následující hodiny jsem prozkoumával hotel. Všechny pokoje byly zamčené. U recepce byl akorát gauč, na který jsem si chvíli lehnul. Musel jsem usnout, protože najednou byla všude tma. Jediný zdroj světla byl teď neonový nápis. Vše získalo světle modrý nádech.

Stál jsem tam venku sám a díval se kolem sebe. V tu chvíli mě začala popadat panika. Jestli jsem totiž mrtvý, tak asi už neumřu znovu. Nebo možná ano, ale stejně jsem tu tak strašně sám!

Ale nebyl jsem tu sám, což se ukázalo v příštích chvílích.

"Je to krocan?" ozval se mi za zády vysoký mužský hlas.

"Ne , tohle není krocan!" odpověděl mu druhý a hodně hlubší a temnější hlas.

"Jak to, že to neni krocan?" zeptal se zase ten vyšší hlas. Otočil jsem se. Můj pohled spočinul na dvou mužích. Jeden měl džíny a triko s nápisem "budoucnost je teď", byl vysoký, měl dlouhé vlasy a jemný, skoro dívčí obličej. Druhý byl podstatně menší a měl na sobě dlouhý černý hábit s velkým kruhovým obrazcem připomínajícím Davidovu hvězdu.

"Jak mam kurva asi vědět, jak to, že to není krocan?!" obořil se ten vysoký v džínách na toho v hábitu.

"No... to nevím. Tak co to je?" zeptal se hábiťák.

"Člověk, ty trotle pitomá."

"No jo, no jo, nemusíš hned nadávat." urazil se ten menší.

"Dobrý ... den?" řekl jsem jim.

"Krocan a mluví!"Rozesmál se hábiťák.

"To není krocan! A vám přeji také dobrého dne!" odpověděl vyšší muž.

Přistoupil jsem k němu blíže a podal mu ruku.

"Jmenuji se Hugo." snažil jsem se to říct veselým hlasem, ale nějak mi nebylo do smíchu.

"Já jsem Daniel, těší mě." odpověděl a vřele mi potřásl rukou.

"A já jsem ... já jsem... krocan?" představil se nejistou otázkou hábiťák. Byl jsem bytostně přesvědčen, že to není krocan, ale taky jsem stál v posmrtném životě naproti hotelu s velkým neonovým nápisem. Takže co já asi tak vím. Třeba je to mrtvej krocan, co vypadá jako člověk.

"Dobrý den, pane Krocane." řekl jsem zdvořile. Zvesela se na mě usmál a potřásl mi rukou.

"Ano, ano, já jsem krocan. To je pravda a nic než pravda, že? Je to tak?" ujišťoval se a prosebně na mě koukal, jako by chtěl, abych mu jeho pravdu potvrdil.

"Ty idiote! Nejseš Krocan, nejmenuješ se tak a nejseš ani zvíře!" vyčinil mu Daniel a pak mu vlepil pohlavek. Pan Krocan se jen přikrčil, ale pohlavek to stejně byl spíše láskyplný než bolestivý.

"Pánové, mohu se zeptat, kde to jsem?" otázal jsem se.

"Mrtvej, mrtvej , mrtvej krocan seš!" zasmál se pan Krocan.

"Není to žádnej posranej krocan a ty taky nejseš krocan, nikdo tady není krocan." rozčílil se znovu Daniel.

"Dobrá, tak mu to řekni ty, ty chytráku... krocanská..." poslední slovo si jen tak zamumlal pod vousy.

"Prosím, řeknete mi, kde to jsem?" zeptal jsem se naléhavě.

"Chcípnul si, kamaráde." řekl mi Daniel.

"To už mi došlo. Ale co je tohleto tady?" zeptal jsem se.

"Nooo..."zamyslel se Daniel a pak pokračoval:" Tohle místo je dost zvláštní, už tu jsem dlouho a tady můj přítel tu je ještě daleko déle."

"Tím jsi mi moc neodpověděl na otázku."

"Já totiž tu odpověď neznám. Nevím, kde to jsme." řekl Daniel.

"Já to vím!" usmál se pan Krocan.

"A kde tedy jsme?" zeptal jsem se.

"Tady je země zázraků, země poníků a magických udělátek. Nevím, jestli ti to někdo řekl, ale JÁ jsem tu hlavní čaroděj." odpověděl pan Krocan alias hlavní čaroděj.

"Aha," řekl jsem zdvořile.

"Von je tu hrozně dlouho. Myslím, že se zbláznil."řekl Daniel.

"A jak ses sem dostal ty, Danieli?" zeptal jsem se.

"Jak asi myslíš. Umřel jsem jako ty. Jednoho rána jsem se vzbudil, šel si do lednice pro pivo, abych zahnal kocovinu. Jenže nepomohlo a tak sem si šel pro tequilu. Nakrájel jsem si citrón a s nožem jsem šel k lednici, nešla mi otevřít a tak jsem pořádně zarval, dvířka od lednice vyletěly proti mně a já se třísknul do obličeje, až jsem spadnul na zem, jenže jsem měl furt v ruce ten nůž od krájení citrónů a při pádu jsem si dal ruce před sebe.... no a spadnul jsem na ten nůž. Vykrvácel jsem asi za deset minut a pak tunel a byl jsem tu. Čekal tady na mě už tenhle ... blázinek." vysvětlil mi Daniel.

"To zní jako dost hloupá smrt!" řekl jsem a svých slov jsem okamžitě litoval. Není dobré urážet svoje spolucestující ve vlaku věčnosti.

"Přesně tak!" usmál se naštěstí Daniel.

"A co ty, pane krocane/čaroději?" podíval jsem se na mužíka v hábitu.

"Co já?" vytřeštil na mě oči.

"No , jak jsi zemřel ty?" vysvětlil jsem.

"ale já nejsem mrtvej, brácho." řekl.

"A co tu teda děláš?" zeptal jsem se.

"Já jsem na cestě věčnýho rapu, brácho. Rapuju a tudíž žiju. Jsem mistr slov a mám celou věčnost na to , vymyslet ten nejlepší song , jakej kdy tahle pustina slyšela... děvko?" zeptal se mě.

"Prosím?" řekl jsem.

"Povídám, že sem raper na cestě věčností , kterej brázdí skaliska nekonečna, aby ..."

Přerušil jsem ho:" jo tohle jsem pochopil. Ale kde ses tu vzal?" zeptal jsem se znovu.

"Kde bych se jako bral? Jsem král rýmu. Jsem tu, abych oživil tuhle nechutnou pustinu svým rapem!" řekl mi, zatímco se na mě díval jako na naprostého ignoranta.

"Tady můj přítel... no, prostě myslím, že je tu už moc dlouho ,víš. Prostě dýl, než je lidská mysl schopná zvládnout." odpověděl mi Daniel.

V hlavě jsem měl zmatek. Budu potřebovat čas, abych tohle vstřebal.

"A jak se odsud dostat pryč?" zeptal jsem se.

"Kam pryč?" zeptal se mě Daniel.

"Počkat, počkat, cože?!" zděsil jsem se.

"No jako kam bys chtěl jít pryč?" odpověděl Daniel.

"Prostě pryč. Jinam. Dyť tady je jen pustina!" zavřeštěl jsem trochu, protože mě právě polila sprcha paniky.

"To nemůžeš vědět, brácho!" odpověděl mi pan Krocan.

"A jsou tu další lidé? Je tu nějaké město?" zeptal jsem se.

"Ne, je tady jenom tahle pustina, hotel a silnice, to je přece jasný, brácho!" řekl pan Krocan.

Začal jsem se pomalu klátit k zemi. Nohy vypovídaly poslušnost až moc rychle. Daniel to zpozoroval, chytil mě pod loktem a dovedl mě před vstup hotelu. Tam mě posadil na lavičku a řekl , ať se vydýchám, že mi to pomůže.

"Jsi nervozní?" Zeptal se mě pan Krocan.

"Ano! Jsem velmi znepokojen představou, že strávím věčnost tady v pustině a nicotě!" zakřičel jsem na něj.

"A jak se při téhle představě cítíš?" zeptal se mě pan Krocan.

"Jak bych se moh asi kurva cejtit? Jsem nasranej, mám přišernej strach a před sebou vidinu nekonečna v tejhle samotě! Jak se asi můžu cejtit?! Co myslíš, ... brácho?!“ řekl jsem ironicky.

"Já si myslím, že se necítíš zrovna moc dobře. Mohl bys mi povyprávět o svých pocitech?" zeptal se zase pan Krocan.

"Ty si teď jako myslíš, že seš nějakej debilní psycholog, co?" řekl jsem mu.

"To mi musíš říct ty, je to přeci tvůj život a já do tebe nevlezu." usmál se na mě.

Zavřel jsem oči a počítal do deseti. Když jsem napočítal do pěti, začal jsem se modlit, aby tohle byl jen sen, aby nic z toho nebyla pravda. Otevřel jsem oči a ukázalo se, že to opravdu není sen. Byl jsem stále tu. Nade mnou pořád zářil neonový nápis ... ZAVŘENO!!!... Můj mozek málem prasknul!

Takže teď už je tu zavřeno! Asi jsem to tady naplnil! Bože, co se to děje. Chtělo se mi brečet, křičet, mlátit do zdi. Jenže mi bylo jasné, že tohle všechno bude k ničemu.

"Je mi velmi zle." odpověděl jsem rezignovaně.

"Tak to je špatné." řekl pan Krocan: " Budeme se muset probrat vaším dětstvím. Zneužívali vás jako malého chlapce?" zeptal se mě.

"Ne kurva. Nikdo mě nešukal. Nikdo mě neprznil. Všichni na mě byli hodní a než jsem chcípnul, tak jsem byl sakra šťastnej člověk" přistoupil jsem na jeho hru.

"Mhm , tak to je škoda. Kdyby tě zneužívali , tak by to hodně vysvětlovalo!" řekl pan Krocan alias pan raper, alias pan psycholog a pokračoval :" Kdyby tě v dětství zneužívali, tak by to hodně vysvětlovalo. Nemohl by sis to třeba vymyslet, abych s tebou neměl tolik práce?" zeptal se mě uklidňujícím hlasem.

"to bych teda opravdu nemoh! Nedokážu si vsugerovat zneužívání v dětství!" odpověděl jsem.

"A proč bys to, ty tupče dělal?!" zařval na mě pan Krocan.

"Cože?" vykulil jsem oči, do kterých se mi právě začaly hnát slzy. Věčnost s tímhle bláznem. Možná tohle je doopravdy peklo!

"Ty se , vojíne, teď zvedneš, dáš si tři kolečka kolem tohohle hnusnýho hotelu a dáš se , kurva, do pořádku!" zařval na mě pan Krocan, až jsem se leknul.

Teď zakročil Daniel. Chytil pana Krocana za krk a odvlekl ho pryč. Vrazil mu další pohlavek. Pan Krocan se poslušně sehnul. Zůstal stát na místě a Daniel se vrátil.

"Je prostě narušenej,"vysvětlil Daniel: " Je tu tak dlouho, že už neví, kdo je. Na tohle střídání osobností si zvykneš. Příště mu prostě dej pohlavek a von dá pokoj.".

Seděl jsem tam na té lavičce, hlavu jsem měl v dlaních a z očí mi tekly proudy slz. I kdyby po smrti přišlo dokonalé nic, tak by to bylo lepší než tahle hrůza. Aspoň, že je tu se mnou tahle další rozumná duše. To jsme teď? Pomyslel jsem si. Jsme jen duše?

"Jsme ještě lidi a nebo jsme jen duše?" zeptal jsem se Daniela.

"To ti neřeknu, protože to nevím, bohužel." odpověděl mi. Okamžitě přišel další nášup paniky. Další návaly strachu a zmaru.

"Myslíš, že skončíme jako on?" zeptal jsem se.

"Je to možné, ale nevím. Třeba byl už blázen, když zdechnul."pokrčil Daniel rameny.

"A jak to zvládáš ty? " Zeptal jsem se.

"Normálně. Zvykneš si. Čas je tu jinej než za života. Všechno se změní. Začátky jsou sice horší, ale ZVYKNEŠ si." Na slovo zvykneš dal Daniel extrémní důraz.

Mlčky jsme tam seděli a pan Krocan stál poslušně opodál a čekal, než ho Daniel opět vyzve, aby šel za námi.

Později jsme šli na recepci. Visel tam jeden klíč, který tam před tím rozhodně nebyl. Daniel se přehoupl přes přepážku a klíč sebral. Dal mi ho do ruky. Bylo na něm číslo 12.

"Tak tohle je tvůj nový domov. Číslo 12. Je to ve druhém patře. Já bydlím v šestce a můj přítel bydlí ve dvojce. Dojdi se prospat a ráno... ráno bude určitě lépe." řekl Daniel a já mu věřil. Neměl jsem se totiž čeho jiného chytit. Byl jsme vděčný za cokoliv a Daniel byl nyní jedinou oporou, kterou jsem tu dokázal najít.

Odešel jsem do svého nového domova. Byl to klasický hotelový pokoj. Postel. Skříň. Noční stolek. Nefunkční maketa televize. Záchod a sprcha. Díval jsem se po svém pokoji plný smutku. Stýskalo se mi po mém životě, po mé ženě, po mých přátelích. Stýskalo se mi po všech možnostech, které už se nikdy nepromění v realitu. Raději půjdu spát, třeba se probudím někde jinde! Bylo to zbožné přání... jenže se zdá, že tady žádný bůh neni.

Usnul jsem a nezdály se mi sny. Sny jsou asi výsadou těch, kteří mají to štěstí, že jsou naživu.

Ráno jsem se vzbudil ve stejném průseru, v jakém jsem usnul . Hned, jak jsem si uvědomil, že tohle všechno je pravda, jsem okamžitě propadnul záchvatu hysterie. Naštěstí byla zdejší sprcha funkční a já si jí dal pořádně horkou. Což pomohlo. Byl to jen příjemný zážitek. Moje první posmrtná sprcha a já si uvědomil, že i tady lze zažít něco pěkného. Měl jsem hlad jako vlk. Vyšel jsem ze svého nového domova. Venku už čekal Daniel s panem Krocanem.

"Ahoj!" zavolal na mě Daniel.

"Bukaše, Bukače, Bukmantá!" zakřičel pan Krocan.

"Prosím?" otázal jsem se.

"Vůbec ho neposlouchej a poď jsem" křikl Daniel.

Poslechl jsem ho a šel za ním.

"Tak jaká byla první noc tady v pustině?" zeptal se mě Daniel.

"Kupodivu příjemná. Ráno jsem si dal teplou sprchu a to mě dost povzbudilo. Ale mám hlad a žízeň. Dá se tu někde sehnat jídlo?" zeptal jsem se ho.

"NÉÉÉÉ!" zakřičel pan Krocan :" Žádné jídlo, žádné pití. Všichni tu zemřeme. A nejhorší je, že za chvíli je tady!!!"

"Cože?" vyděsil jsem se.

"Ano, náš pán ďábel už sem jde!" zařval znovu pan Krocan.

"Ale prosím tě. Je na cestě už desítky let a nikdy sem nedošel, takže nedojde ani dnes!" zakřičel na něj Daniel a dal mu další pohlavek.

"Pán pekel sem opravdu jde?" zeptal jsem se se strachem v hlase.

"Ale co tě nemá. Tenhle trouba hlasí každý ráno příchod pána pekel. Jsem tu možná sto, možná deset let, ale nikdy sem nepřišel žádnej pán pekel, takže se nestrachuj," uklidnil mě Daniel a já si pomyslel, ještě že tu je aspoň jeden normální člověk. A normalita je to, co po smrti potřebujete!

"Třeste se smrtelníci! Třeste a bojte se, jelikož pán pekla se blíží!" křičel pan Krocan a následovala další a tentokrát už o poznání silnější rána, kterou mu Daniel uštědřil. Pan Krocan zmlknul.

"Omlouvám se, nechci ho mlátit, ale občas nejde zastavit." řekl Daniel.

"Docela to chápu. Jsem tu na pokraji zhroucení a jeho řeči... moc nepomáhají." souhlasil jsem.

Chvilku bylo ticho, které jsem prolomil.

"Co tu celé dny děláte?" zeptal jsem se ho.

"Já hodně kouřím, občas piju. Většinou se jen tak poflakuju a procházím. Přemýšlím." řekl mi.

"A vymyslel jsi něco?" zeptal jsem se.

"Jo! Nesmíš moc přemýšlet, protože se z toho tady jinak posereš. Včera jsem ti to nechtěl říkat, ale dnes už jo. Pokud budeš moc přemýšlet, tak se zblázníš jako on!" řekl mi.

"A o čem teda přemýšlíš ty?" zeptal jsem se.

"O tom, jak nepřemýšlet." odpověděl tak chladně , až mě zamrazilo po celém těle.

Dál jsme tam mlčky seděli. Po nějaké době jsem si všimnul, že Daniel kouří.

"Kde jsi vzal tu cigaretu?" zeptal jsem se.

"Stačí si vyčistit hlavu a chtít cigaretu. Musí to být tvoje jediné přání. Pak se splní." vysvětlil mi.

"A takhle to je i s jídlem a pitím?" zeptal jsem se.

"Ano, až budeš mít hlad a žízeň takovou, že se to nebude dát vydržet, tak se prostě objeví, protože ho budeš mít plnou hlavu a nebudeš myslet na nic jiného. Ale bez jídla tu taky přežiješ. Jen to nebude komfort. " řekl mi Daniel.

"A co on?" zeptal jsem se a kývnul směrem k panu Krocanovi.

"On přemýšlí." řekl jen.

"Takže nemusí jíst, pít?" zeptal jsem se.

"Ne, to nemusí. Ale kam ho to taky dovedlo. Zbláznil se, chudák. To bys chtěl?" zeptal se mě a já měl na moment pocit, že jeho pohled mě probodává až do morku kostí. Myslel jsem si , že mi vidí tak hluboko do duše, že to ani není možné! Ale muselo to být jen zdání. Jenže kdo vlastně tady v těch sračkách ví, kdo co umí a kdo neumí.

"Takže tvoje rada zní: srát na všechno a prostě žít dál?" ujišťoval jsem se.

"Přesně takhle zní moje rada. Jinak si nedovedu představit, že bych si udržel zdravou mysl. Ty jo?" zeptal se mě. A já se zamyslel. Jediná logicky správná odpověď byla, že ne. A pravda je, že jsem nechtěl skončit jako pan Krocan. Tohle se prostě nesmí stát. A tak jsem se vší silou soustředil na svůj hlad. Nemyslel jsem na nic jiného než na tu potřebu zasytit se. A po nějaké době jsem najednou držel sandwitch. Vypadal skvěle a já měl pocit, že v mých rukou byl celou tu dobu. Zhtl jsem ho s ohromnou chutí!

Další den jsem se opět probudil ve svém pokoji číslo 12. Opět si dal teplou sprchu, která mě zvedla na nohy jako nic jiného. V rukou jsem měl to ráno pizzu! Miluju pizzu! Je to jídlo, které můžu jíst kdykoliv, kdekoliv a jakkoliv. Vyšel jsem před hotel, kde znovu stála dvojice známých. Pan Krocan zase vykřikoval svoje nesmysly a Daniel šel ke mně s cigaretou v rukách. Pozorně jsem ji sledoval a říkal si, jak by bylo příjemné mít jeden pořádný, kvalitní doutník.

"Zakouříš si se mnou?" zeptal se Daniel.

"Ale co bych měl kouřit?" otázal jsem se.

"No přeci ten doutník, ne?" řekl.

Uvědomil jsem si ,že držím jednoho pořádného macka ve svých rukou. Ano, tak takhle to tady funguje. Bylo pěkné vědět, že zde existují nějaká pravidla.

"No jo. Ani jsem nevěděl, že ho mám v ruce." usmál jsem se.

"Tak hůrá na něj, tady se ti zdraví nezkurví jako tam na zemi" odpověděl.

" No tak pak asi není nad čím přemýšlet." řekl jsem. Daniel mezitím z džín vytáhl zapalovač a připálil mi.

Byla to Lahoda! LA-HO-DA! Nejlepší doutník, který jsem kdy kouřil! Užíval jsem si každé natáhnutí, užíval jsem si tu chuť a ač se to zdá nemožné, byl jsem najednou opravdu a upřímně šťastný.

"Půjdu dnes na obhlídku, chci se podívat, co je v okolí." oznámil jsem Danielovi.

"A co chceš hledat?" zeptal se mě překvapeně.

"Chtěl bych vidět, co je tady v okolí. Třeba jsou tu další lidi , jako jsme my a nebo jako je ... on." řekl jsem s jistým opovržením.

"Ale dyť sem ti říkal, že tu nikde nic není." řekl Daniel.

" Já vím, já vím, že jsi to říkal, ale taky se říká, že o čem se na vlastní oči nepřesvědčíš, tak to prostě nevíš." kontroval jsem.

"Jak chceš, klidně jdi, ale není tu nic." řekl Daniel.

A tak jsem šel. Vydal jsem se po silnici. Chvíli jsem běžel, chvíli zase přešel zpět do chůze. Krajina kolem byla mírně zvlněná, ale jinak všude v podstatě stejná. Narazil jsem na jeden větší kopec, na který jsem vyběhnul a rozhlédl se. Byl opravdu výše než ostatní. Bylo to jako rozhledna a výhled to byl impozantní. Všude, kam jsem se podíval, bylo úplně to samé! Ta samá krajina se táhla do nekonečna a snad i dále. Viditelnost byla úžasná a mně došlo, že ten hotel je opravdu vším. Začala mě přepadat panika, myšlenky mi létaly v hlavě jako včely a bodaly mě zevnitř lebky. Chtěl jsem si sednout a brečet a bědovat nad svou bídnou existencí. Místo toho jsem si ale prostě zakouřil. Jednu cigaretu, druhou, třetí  a pak jsem se napil vína. Výborného vína. Nejlepšího.

Když jsem se vrátil, už se stmívalo a hotel byl osvícen rudým světlem od nápisu ZAVŘENO!!!. Pod cedulí stáli moji noví přátelé. Slyšel jsem nějaké mumlání a pak se opět zdvihla ruka, která dopadla na hlavu pana Krocana. Mumlání utichlo. Došel jsem ke dvojici.

"Ahoj!" pozdravil mě zvesela Daniel a pokračoval:" Tak už mi věříš?"

"No jasně. Nikde není nic jiného než to, co vidíme.Na druhou stranu by to mohlo být i horší. Mohli bychom tu být úplně sami. A jídlo, pití a vlastně všechno tu chutná jako ... jako andělé. Aspoň takhle si představuju , že chutnaj andělé!" zasmál jsem se. Cítil jsem se najednou dobře ve společnosti Daniela.

"Andělé nemají chuť. To ví přeci každej. Obzvlášť já. Mé jméno je Gabriel!" zakřičel poslední větu pan Krocan.

"To tak, kamaráde, ty seš tu jen moc dlouho." usmál jsem se na něj.

"Chceš, abych tě zpražil svým ohnivým mečem, pozemský červíku?" zeptal se mě.

"A kde máš ten meč, Krocane?" odpověděl jsem otázkou.

"No... No... ještě ráno jsem ho měl. Museli ste mi ho schovat." řekl smutně.

"No takže asi žádné ohnivé meče nebudou, co?" smál jsem se.

Pan Krocan se opět smutně podíval a odkráčel do hotelu. My s Danielem jsem zůstali venku, kouřili, povídali si, pili a byl to vlastně báječný večer. Tohle není ten nejhorší úděl, co si dovedu představit.

Obvykle bych se probudil po takové noci s kocovinou, ale tady nic takového není. Kocovina se nikdy nedostavila a já byl smrti znova vděčný. Zrovna začínal den a vycházelo mrtvé slunce, které bylo až podezřele podobné našemu slunci.

Vyšel jsem před hotel a tentokrát tam byl pouze pan Krocan. Daniel asi ještě vyspával včerejšek.

"Pán pekel je na cestě!" zavolal na mě Krocan.

"Buď ticho. Nikdo nejde!" obořil jsem se na něj.

"No a co když zrovna dnes přijde?" zeptal se mě.

"Jenže on nepřijde," řekl jsem rozhodně a věřil jsem tomu tak pevně, že jsem o svých slovech nikdy nepochyboval.

"Měli bychom něco udělat s tvými vlasy, drahoušku. Vypadají hrozně!" řekl najednou Krocan se zvláštním ženským přízvukem.

"Co mám s vlasy?" optal jsem se.

"Ale no tak, zlato! Podívej se na sebe, tohle už se dávno nenosí. Musíš jít s dobou. Pojď ,sedni si támhle na lavičku a já tě ostříhám." řekl Krocan a chytil mě za ruku a táhl směrem k lavičce. Ohnal jsem se po něm trochu razantněji, než jsem chtěl a srazil ho na zem. Spadl jako pytel brambor. Chvíli seděl a kňoural. Potom ke mně zvedl oči plné slz.

"Proč mě bijete?"zeptal se ustrašeným hláskem.

"Kdo seš jako teď?"

"Kdo bych asi byl. Adam od sousedů přece. Srazil jste mě z kola! Jste zlej, pane!" zakřičel na mě.

"Ale no tak, zase tak špatný to nebude." řekl jsem a poté jsem k němu natáhl ruku. Ale Krocan se ve své nové dětské osobnosti rozhodl moji ruku odstrčit a uraženě na zemi vzlykal. Bylo mi ho vlastně líto. Bylo mi líto jeho ubohé existence. Ale neuměl jsem mu pomoc a popravdě jsem mu ani pomáhat nechtěl.

Odešel jsem si sednout na lavičku a zakouřit si. Za chvíli byl pan Krocan už zase vedle mě.

"Hej kámo, chceš nějakej matroš?" zeptal se.

"Nechci žádnej posranej matroš! Můžu si vzít cokoliv chci ze vzduchu, tak proč bych chtěl nějakej tvůj matroš!" už mě rozčiloval. Rozčiloval mě každým svým slovem!

"Ze vzduchu to, kámo, není takovej nářez jako do žíly!" Smál se na mě a koulel oči , až to vypadalo, že mu vypadnou z důlků.

"Nebudu si nic píchat, ty pitomče!" zařval jsem.

"Klídek kámo, dělej, jak chceš. Ale měl bys mi dát aspoň nějaký prachy, taky s tím fetem chci skončit jako ty , ale nemam peníze, takže nemůžu ..." podíval se na mě prosebně!

"Co to zase meleš?" obořil jsem se na něj.

"No prachy , kámo... chechtáky jsou to, co mě vysvobodí!" zakřičel nesmyslně.

"Jak tě to jako vysvobodí? Dyť by sis za to koupil jen další fet! Ale proč se o tom s tebou bavím, ty nejseš žádnej feťák, seš jen duše, co tu bloudí jako my!" řekl jsem důrazně.

"Ty nic nevíš, viď?" řekl najednou normálním hlasem. Jeho pohled byl tvrdší a mně přeběhl mráz po zádech.

"Co bych nevěděl?" zeptal jsem se.

"Nepřijde ti divný, že tu není žádnej bůh? Žádná brána, očistec, nebe... nikdo, jen já a támhleten idiot" ukázal směrem k hotelu, kde byl Daniel.

"Nepřijde. Jsou to jen povídačky. Daniel říkal, že tohle je všechno a byl jsem v okolí a měl pravdu." řekl jsem.

"Takže radši budeš věřit jemu než mně?" zeptal se mě znovu vážně pan Krocan.

"Ty seš blázen, proč bych ti měl jako věřit?"

"Víš, Hugo, co když bůh zmizel? Co když je tohle jenom ...cesta?" podíval se na mě tím svým nově nabytým vážným pohledem.

"Cesta ? A kam by měla vést?" ptal jsem se. Vzbudil ve mě zájem.

"Pokud bůh zmizel, tak je možné všechno. Ani andělé nevědí, co vlastně bude dál. Prostě se snaží dělat to, co je bůh naučil a doufají, že se vrátí." vysvětloval.

"Ty víš něco víc?" chtěl jsem vědět.

"Kdybych věděl, poslouchal bys mě? Kdyby tu bylo něco víc, kdyby byla ta cesta pravdou, snažil by ses? Kdybych ti pomohl, pomohl bys i ty mně? Kdyby to všechno byla pravda, tak bys uvě..." uprostřed věty ho přerušil právě přicházející Daniel.

"Už zase mele o té cestě?" zeptal se.

Přikývl jsem.

"Jak dlouho jsi ho poslouchal?" zeptal se mě Daniel s obavou v obličeji.

"Chvilku... nanejvýš pár minut." odpověděl jsem.

"Tak to tě čeká, kamaráde, dlouhej bolehlav a pěkně krušná noc!" řekl Daniel.

A měl pravdu. Už jsem cítil, jak mi hlava začíná třeštit. Myšlenky se mi honily hlavou. Co když to není lež, co když bůh opravdu zmizel? Co bych měl dělat? Jenže koho se na to zeptat. Daniel nevěří a pan Krocan... je ... blázen.

Chvilku jsem jen tak přecházel po parkovišti před hotelem a dumal. Bylo to čím dál horší. Žaludek se mi svíral a dopadla na mě deka strachu. Byl jsem jí obalen a nemohl se z ní vymotat. Chtělo se mi řvát a pak už jen brečet. Představy nekonečna tady v té pustině mě ničily. Ale třeba ta cesta...

Na rameni mi přistála ruka. Byl to Daniel. Díval se na mě zvláštním pohledem. Klidným, jasným. Jakoby přesně věděl, čím procházím.

"Neboj, to bude v pořádku." řekl svým hlubokým hlasem a já nikdy v životě neslyšel něco více uklidňujícího.

"Opravdu?" podíval jsem se na něj.

"Opravdu. Věřím tomu vším, co v sobě mám!" usmál se na mě.

"Děkuji Danieli, to jsem potřeboval slyšet." Vydechnul jsem.

"Předtím , než jsi přišel, tak jsem tu trávil čas sám s tímhle... magorem. Musel jsem léta vydržet ty jeho nebetyčný kecy. Ty jeho změny osobností. Naučil jsem se s tím žít. Teď, když tu jsi ty, tak je to lepší. To znamená, že i po smrti může být lépe!" usmál se.

"Díky. Taky jsem rád, že tu jsi se mnou. S ním bych se zbláznil asi taky." odpověděl jsem. A přesně tak jsem to také cítil. Byl jsem nadmíru šťastný, že je tu někdo jako Daniel.

"Opijeme se?" zeptal se mě.

Kývnul jsem a usmál se. Ano! Přesně na to jsem se těšil.

Propili jsme celý den a pak ještě velkou část noci. Bylo to skvělé. Bavili jsme se o svých životech. O svých přáních. Pak už jsem jen tak plkali a nakonec si vyprávěli vtipy.

Svět kolem nás se neměnil. S Danielem jsme se hodně sblížili. Pana Krocana jsem také začal úspěšně ignorovat, což mi velmi přidalo na náladě. Nevím, kolik dní uběhlo od mé smrti, ale muselo jich být mnoho. Mohly to být stejně dobře týdny, jako měsíce. Čas je tu prostě jiný. Nepoddajný a také nepřesný. Nicméně pokaždé, co jsem znovu začal přemýšlet o nekonečnosti světa , ve kterém teď existuji, naplnila se moje číše strachu a já se mohl zhroutit. Pan Krocan tyto stavy rád podporoval. Snažil se mě vábit k těm svým nesmyslným osobnostem. Naštěstí tu byl vždycky Daniel, který mě udržel při smyslech. Vrátil mě na ty správné koleje. Uklidnil mě.

A čas, ten šel prostě dál.

Jednoho rána, dlouho od té doby, co jsem zemřel, jsem vyšel před hotel a pan Krocan ke mně upaloval od cedule a křičel: "Dnes nastal soudný den!!!"

"Co prosím?" optal jsem se pro jistotu.

"Dneska je konec!Dnes půjdete před soud!" smál se najednou na celé kolo.

"Buď prosim zticha." zkusil jsem to jemně, jenže on pokračoval.

"Dnes půjdeš na soud, Hugo. Soud, soud, soudíček a uvidí se, kde se tvoje duše posmaží!" zařechtal se na celé kolo. Smál se tak nahlas a tak intenzivně, že mě rozbolela hlava.

"Buď zticha." řekl jsem stále ještě klidným hlasem.

"A proč? Proč bych neměl mluvit, co?" vykulil na mě oči.

"Prosím tě o to." řekl jsem, ale vztek se zase vzmáhal. Cítil jsem , jak mnou prostupuje.

"Ale mě tvoje prošení nezajímá. Dneska jdeš k soudu a basta!" zakřičel.

I když jsem to nikdy před tím neudělal, tak teď jsem mu dal pěstí přímo do obličeje. Bál jsem se chvíli, že bych mu mohl něco udělat. Ale jsme mrtví. Takže co bych se bál a tak jsem do něj na zemi ještě kopnul.

"Příště si dej pozor na jazyk, ty trotle!" zakřičel jsem.

Pan Krocan si držel nos a oči se mu blýskaly zlostí. Sebral jsem se a šel si zakouřit. Uklidnit se. Pak se mu možná omluvím. Ale proč se vlastně omlouvat bláznovi? Nebyl bych pak sám blázen? Nebyl bych pak horší než on ?

"Něco tě trápí?" zeptal se mě Daniel, který stál najednou vedle mě.

"Přemýšlím, že bych si měl promluvit s panem Krocanem, omluvit se mu." řekl jsem.

"Kdo je větší blázen? Ten kdo je doopravdy šílený, anebo ten, který ho poslouchá?" odpověděl mi otázkou.

"Asi ten, kdo poslouchá." řekl jsem.

"Moje slova. Nevšímej si ho. Stejně je to pořád to samé dokola." usmál se na mě.

A já to všechno zase pustil z hlavy. Měl pravdu. Proč bych se s ním bavil. K ničemu by to nevedlo.

Čas si plynul sem a tam a my jsme seděli s Danielem venku a pili a kouřili a znovu se bavili. A já se zase cítil dobře.

Večer se pomalu blížil. Polehával jsem teď ve svém pokoji a pročítal si jednu z knih, která se mi objevila v knihovně. Byla přesně podle mého vkusu! Bavil jsem se v podstatě dokonale. Byla vtipná a svižná a já nemohl odtrhnout oči. Kdo by čekal, že se po smrti naučím číst, když jsem nikdy před tím nečetl. Život člověku stále přináší novinky. Vlastně spíše smrt.

Zrovna jsem se v duchu rozesmál nad povedeným vtipem z knížky, když se zvenčí ozvalo praskání. To v jednu chvíli přešlo v rány. Přišla bouřka. Bouřka, kterou tu nikdy nikdo neviděl. Vyšel jsem ze dveří a viděl, jak se celý obzor vždy rozsvítí a poté zhasne. Vedle mě stál Daniel a koulel očima. Vypadal překvapeně. Vypadal totiž dokonce i vyděšeně.

"Co se to děje?" zeptal jsem se.

"To kdybych věděl, kamaráde." řekl s očima dokořan.

"Kde je pan Krocan?"

"Neviděl jsem ho od rána." odpověděl Daniel.

Stáli jsme tam a němě zírali na obzor zařící blesky. Něco se děje. Vzpomněl jsem si na naši ranní konverzaci s panem Krocanem. Možná tentokrát nelhal. Možná je to opravdu soudný den.

Sledovali jsme s Danielem tu monumentální bouřku. Při posledním blesku se mi zastavilo srdce, moje dlouho mrtvé srdce. V záblesku světla jsem totiž uviděl postavu, jak se k nám blíží ze severu. Šla po té prázdné silnici. S každým krokem, kterým se přiblížila, byly její rysy zřetelnější. Byl to muž, měl na sobě brnění z bílého kovu a na zádech mu planul obrovský ohnivý meč. Moje překvapení se ještě umocnilo ve chvíli, kdy jsem poznal jeho obličej. Byl to pan Krocan. Ale teď už nevypadal jako ten blázen, kterého jsem znal. Oči mu žhnuly nepřátelstvím a krutostí. Strach mi proniknul až do morku kostí.

"Zdravím vás... přátelé." řekl tak chladně až jsem se otřásl.

"Pan Krocan?" otázal jsem se nejistě a moje otázka zazněla tak hrozivě nepatřičně, že jsem se chtěl rovnou omluvit. Jak by ten muž v brnění s ohnivým mečem mohl být TEN pan Krocan, kterého jsem znal.

"Ano, Hugo. TEN pan Krocan." řekl, jakoby mi četl myšlenky.

Daniel ucouvl a krčil se za mnou.

"Co se děje?" zeptal jsem se naříkavě.

"Dnes přichází váš soud, jak už jsem ostatně řekl, než jsi mě srazil svou mocnou pěstí." usmál se na mě muž v brnění.

"To je špatný, to je špatný, to je špatný." mumlal si za mnou Daniel tuhle větu, jako by to byla nějaká mantra, která mu pomůže, ale já už jsem cítil, že nám pomoci není.

"Ano. Je to špatné, Danieli. Velmi a moc ŠPATNÉ!" zakřičel poslední slovo ten nový pan Krocan. Jenže to nebyl pan Krocan. Tohle byl... tohle byl anděl.

"Co s námi bude?" zaskřehotal jsem.

"Co myslíš, že s vámi bude?" zeptal se mě anděl.

"Půjdeme do pekla?" otázal jsem se nejistě.

"Bůh opravdu zmizel." řekl bez vysvětlení anděl.

"Já to nechápu. Co se děje?" kňučel teď Daniel.

"Nelhal jsem. Bůh opravdu odešel. Nechal nás tu samotné. Ale ON nás naučil, co máme dělat a tak to děláme nejlépe, jak umíme. Bůh zmizel a ani my nevíme kam. Je prostě pryč a za jeho kroky je opona, přes kterou nevidí ani andělé." Ano, je to anděl.

"Obelhal jsi nás! Seš jen posranej lhář a podfukář. Prostě jsi to na nás nahrál!" zařval Daniel rozčíleně.

"Ne, panové, to vy jste to nahráli na sebe. Vedou odsud jen dvě cesty. Přesně jako vede ta silnice. Kdybyste je prohlédli pořádně, mohli byste si vybrat, kterou se vaše cesty budou dále odebírat. Jenže ani to jste nezvládli. Zastavili jste se oba při první překážce. Zdání, že cesta je to nekonečná, vás oklamalo. Stejně jako vás oklamalo zdání, že já jsem blázen." řekl trpce anděl a jeho očích se zaleskly slzy.

"Jenže vy jste cesty nezkusili." pokračoval:" V mých slovech jste nic nehledali. A co je horší, tak jste mnou opovrhovali. Mysleli jste, že jsem blázen a blázen jsem byl. Jenže blázni jsou... hlubší. Blázni jsou šťastnější. Blázni potřebují ale také pomoc a ochranu. A co jste dělali vy? Zastavili jste se. Raději jste se opájeli, než abyste se zamysleli. Raději jste mě mlátili, než abyste mě poslouchali. Raději jste mě ignorovali, než abyste mě chránili." dokončil svou větu anděl.

"Co se mnou bude?" zabědoval Daniel.

"Ty jsi, Danieli, podstoupil svůj test. Nejen, že si neukázal téměř nic dobrého ze sebe, ale také jsi na zcestí svedl Huga. Měl jsi mnoho šancí, ale nevyužil jsi ani jedinou z nich. Proto tvůj osud končí zde. Tvoje existence před mojí zkouškou neobstála. Jsi hnusem, který kazí obraz našeho pána. Ničíš to, o co se ON snažil. Jsi bídnou skrvnou, která umí ničit. Svedl jsi sám sebe na zcestí a svedl jsi i někoho jiného. Selhal jsi tak moc, že nemáš naději a proto budeš ukončen." Síla těch slov mě úplně ochromila. Vnímal jsem je každou buňkou svého těla a najednou jsem rozuměl. Viděl jsem celý jeho život bez příkras, které mi navyprávěl. Viděl jsem jeho cíle. Jeho selhání. Viděl jsem vše a věděl jsem, že si nezaslouží dál být.

Anděl pomalu sundal svůj meč ze zad a vykročil k Danielovi. Instiktivně jsem od něj ustoupil. Daniel poklesl na kolena a sepjal ruce k modlitbě.

"Bože můj na nebesích, posvět se jméno tvé, přijď království tvé, buď ke mě milostiv, jak zde , tak i na nebesích..." mumlal si Daniel a z očí se mu hrnuly slzy.

"Ani tu modlitbu neumíš správně!" zařval anděl a poté švihnul svým mečem a Danielovo tělo se rozpůlilo a pak zmizelo.

"Co se s ním stalo?" zeptal jsem se.

"Je pryč." odvětil chladně.

"Kde pryč?" žádal jsem upřesnění.

"Zmizel. Jeho existence je ukončena. Boží záměr byl jiný a on v něm neobstál. Už ho nikdy nebude více. Zmizel navždy." Definitivně, dodal jsem sám pro sebe.

"A já?" zeptal jsem se.

"Ty jsi, Hugo, selhal stejně jako on. Bil jsi mě, když jsem tě potřeboval. Nechal ses ukolebát, když jsi měl být na stráži. Zvolil jsi jednoduchost raději, než aby ses snažil. Vzdal ses daleko před porážkou. Bojoval jsi krátce. " vysvětlil mi anděl.

Slyšel jsem jeho slova a věděl jsem, že je to pravda. A v té chvíli jsem viděl i ostatní. Tísíce, miliony, milardy duší, které tudy prochází. Každou jejich cestu, jejich volbu, jejich možnosti. Mnohé z nich se rozhodovaly jinak. Mnohé z nich končily jinak. Ocházely po jedné nebo druhé cestě. A mnohé také zmizely úplně. Stejně jako Daniel. A já konečně pochopil, že moje existence je opravdu marná. Že jsem mohl být jiný. Že jsem mohl všechno změnit. Uslyšel jsem , jak anděl opět vytahuje svůj meč. Nekonečno nebude. Prostě se ztratím a moje duše zmizí. Tohle je konec, který bych nečekal. Ale stejně je tady.

Meč zasvištěl nad moji hlavou a pak...pak se zastavil.

"Jenže ty, na rozdíl od Daniela, máš ještě šanci."řekl a schoval meč zpět.

"Cože?" vytřeštil jsem oči.

"Ano. Bude to tvá poslední šance." řekl anděl.

"A jaká je to šance?" zeptal jsem se.

"Ano! ANO!" zakřičel anděl a pokračoval:" To je ta správná otázka. Jaká je to šance." řekl a ukázal na silnici doprava.

"Žij dál a za dlouhá léta se znovu setkáme. Jen doufám, že budeš lépe připravený. Jdi tak dlouho,jak jen budeš moci. A pak ... pak dorazíš ke své šanci." řekl anděl a otočil se. Odešel do pustiny stejně jako z ní přišel. Nápis ZAVŘENO!!! Opět zmodral a změnil se na OTEVŘENO!!!.

A tak jsem vyrazil. Šel jsem tak dlouho, až jsem padal únavou. Šel jsem i poté, co jsem myslel, že dál nedojdu, až jsem nakonec padl k zemi unávou a nad sebou jsem uslyšel slova. Rozléhala se v celé mé hlavě :" Máte krásného a ...

...zdravého chlapečka!" řekla doktorka a podala dítě novopečené mamince.