Paralýza (První část)

Jízda autobusem mi vždy přišla jako příjemný zážitek. Člověk totiž v autobuse udělá daleko víc věcí, než kdekoliv jinde. Od spánku až po učení a práci. Když nemůžete nikam odejít, tak se prostě nakonec nějak zabavíte a v tom je to kouzlo. Nic vás nerozptyluje a i normálně nepříjemné činnosti vám najednou připadají jako docela snesitelné a v lepším případě i zábavné! Jedete si, děláte věci, co dělat máte a posloucháte písničky. Za okny je nádherně a vy se cítite dobře! Prostě jen dobře, protože to je to, co člověk od života chce. Jenže cítíte se opravdu dobře?

Náraz to byl opravdu hrozivý. Všude létaly lesklé střepy a lidé křičeli v panice a strachu. Předek autobusu se zasunul dozadu jako harmonika a cestující   vpředu se proměnili ve zkřivená těla. Já letěl kotrmelcem a možná už i saltem přes sedačky. Cítil jsem ochromující bolest v rukou, které se pravděpodobně obě zlomily. Autobus se začal kutálet a jako hadrová panenka jsem byl jednou na zemi a jednou zase na stropě. Další náraz, asi do stromu a tma.

Probraly mě až hlasy záchranářů. Slyšel jsem je naprosto přesně a dokonce jsem viděl, jak se k mému tělu ženou ohromnou rychlostí. Ležel jsem na trávě. Ve velmi nepřirozeném úhlu. Ale bolest nebyla k nalezení. Nejspíš to bylo tím, že právě jsem se na své tělo díval z poměrně velké dálky.  A vzdaloval se. Hlasy už jsem skoro neslyšel a místo nich se všechno zamlžilo. Bílý tunel? Nic takového se mi neobjevilo. Ani celý život mi neběžel před očima. Jenom vše zešedlo. Bylo to jako být v husté mlze. Stromy se ztrácely. Na stébla trávy už jsem nedohlédl. Mlha jako živá kolem mě začala vytvářet obrazce. Byly jich nejdříve desítky, pak stovky a tisíce a já nechápal, jak je možné, že jich vidím tolik najednou, ale odpověď byla nasnadě. Nekoukal jsem totiž očima, očima koukalo tělo. Já už nebyl... tělo. Byl jsem asi duše, ale lhal bych, kdybych řekl, že si tím jsem jistý. Mohl jsem být čímkoliv. Možná pro to lidské pokolení ani nenašlo ten správný výraz  a nebo je jakýkoliv výraz vlastně špatný, protože neexistují slova, která by tento stav popsala. Ano. Je nepopsatelný. Tvary a obrazce nabývaly  na intenzitě a množství. Teď už jich musely být miliony. Začal jsem rozeznávat tváře, matematické rovnice, modely atomů a molekul, knihy a mnoho dalších obrazů. Trvalo to snad měsíce, kdy kolem mě kroužily všechny ty modely. Byly mnohé, které jsem nikdy neviděl. Ale já nemohl přestat koukat a už vůbec ne jevit nějaký nezájem. Tady totiž nezájem neexistuje. Existuje jenom pravda. Po dalších možná měsících, možná letech , nemám tušení, jestli tu čas vůbec existuje, se začaly obrazce pomalu uklidňovat a já v nich viděl spojistosti. Od jednoho k druhému se vystřelovala vlákna vázanosti. Jestli obrazců teď bylo již nespočet, tak vláken bylo zvláštním způsobem ještě daleko víc. Spojovaly vše dohromady a já začal chápat, že to, co vidím, je vše. Musí to být všechno, protože neexistuje možnost , aby to bylo něco jiného a v tu samou chvíli pronikly statisíce a možná miliony vláken mnou. V ten okamžik jsem pochopil vše a v následující okamžik jsem všechna ta vlákna zpřetrhal. Ne rukama, ale myšlenkou. Myšlenkou tak urputnou, že se pod její tíhou vlákna rozbíjela na stejné střípk, jaké jsem si pamatoval z autobusu. Mlha zmizela a já stál zase zpátky nad svým tělem. Záchranáři zrovna stlačovali můj hrudník a já viděl i slyšel, jak mi praskají žebra, která musela být sama o sobě již dost polámaná. Vší silou jsem se soustředil na to, abych se dostal zpátky do svého těla. Nakonec to nebylo tak těžké. Můj nějvětší strach spočíval v tom, že až se v něm ocitnu, tak pocítím strašlivou bolest, ale nic takového se nestalo. Jen sem uslyšel hlas záchranáře, že mám puls a že dýchám. Povedlo se. Tentokrát mě pohltila tma, protože moje tělo vypovědělo poslušnost a já prostě omdlel.

Probudil jsem se po době, kterou jsem nebyl schopen určit, ale všude byla tma. Ne úplná, ale tma. Nevěděl jsem, jestli je zhasnuto, nebo jestli jsem oslepnul. Nemohl jsem se pohnout. Nijak. Ale slyšel jsem. Poslouchal jsem nějaké ševelení, ale to mi mohlo jen šumět v uších po nehodě. Něvěděl jsem, jestli jsem se neocitl zase v nějaké podivné dimenzi, ale nemyslel jsem si to, protože jsem se cítil víc ... normálně. Pak se najednou udělalo světlo. Takové světlo, že mě na chvíli znovu oslepilo. Po krátkém čase se mé oči přizpůsobily a já viděl, jak nade mnou stojí doktor v jasně bílém plášti s chmurným výrazem. Chtěl jsem se rozhlédnout po místnosti, ale moje oči byly fixované pouze jedním směrem. Přímo dopředu. Pak mi doktor do očí posvítil světýlkem, což nebylo vůbec příjemné.

„Žádná reakce“, uslyšel jsem.

„Slyšíte mě?“, zeptal se doktor.

Ano. Ne nešlo to. Chtěl jsem zakývat hlavou, ale doopravdy jsem ji vůbec necítil. Až teď jsem si uvědomil, že vlastně ze svého těla necítím nic krom svých myšlenek. Zachvátila mě panika. Pokud paniku nemůžete nijak vyjádřit, tak jen dál narůstá. Třásl bych se, kdybych mohl. Doktor odešel a po nějaké době panika prostě přešla, protože tělo a nebo mysl není schopná udržet paniku pořád. Jednou prostě přejít musí.

Po dalším časovém úseku se opět rozsvítilo. Uviděl jsem plačící rodiče. To bylo ještě horší než předchozí panický záchvat. Daleko horší. Ty vlny lítosti jakoby mě pohltily a já nevěděl, jak jim pomoci. Jak jim říct, že žiju, že nejsem mrtvý. Ale možná ani to by nepomohlo, protože podle slov, které jim doktor zrovna říkal, jsem pochopil, že jsem kompletně ochrnutý a mé tělo nereaguje na žádné podněty. To asi nikoho neuklidní, že žiju a přitom mě čeká výhled na život, kdy se nepohnu, nepromluvím a ani nemrknu. Zkusil jsem vší silou mrknout, ale nepovedlo se to. Zvláštní ovšem bylo, že další záchvat zmaru a strachu se nedostavil. Jenom přetrvala ta lítost. Čas běžel zvláštně, naši zmizeli, doktor zmizel a setmělo se. Pak přišla sestřička a s účastnou tváří mi zavřela oči a popřála dobrou noc. Byla moc milá. Mně se ovšem nechtělo spát. Potřeboval jsem přemýšlet. Poprvé od mého probuzení jsem si mohl v hlavě začít třídit věci, které se staly mezi nárazem autobusu a resuscitací záchranářů. Tušil jsem, že v té době se stalo něco, na co si musím nutně vzpomenout. Nejdřív jsem si matně vybavil mlhu a vířící obrazy. Moje paměť byla jako zemina a já se cítil být archeologem. Odkrýval jsem další a další vrstvy vzpomínek, abych nacházel nové a nové objevy a s údivem jsem zjišťoval, že ty obrazy se mi v hlavě přetvořily na myšlenky a myšlekové konstrukty. Vzpomněl jsem si na jeden z prvních. Byla to jednoduchá rovnice, něco, co jsme se učili na gymplu. Vždycky jsem byl s matematikou na štíru, ale najednou jsem ji v hlavě chápal. Stačilo dosadit ty správné údaje (ty jsem měl v hlavě najednou také) a vše dávalo smysl. Rozhodl jsem se, že si udělám test. Vzpomněl jsem si na obraz šikmé věži v Pise. Dřív a to jsem si jistý, jsem nevěděl o té věži nic jiného, než že je v Pise a je šikmá. Což už dobře prozrazuje její název. Teď se mi v hlavě objevovala slova jako cylindrická zvonice a nebo rok 1173. Z ničeho nic jsem věděl, že ta věž se naklonila kvůli mělkým základům a měkké hornině. Věděl jsem, že se nejprve naklonila na jednu stranu a když se ji snažili její stavitelé srovnat, tak se začala zase naklánět na druhou stranu. Celý její obraz, celý proces té stavby jsem před sebou viděl jako film. Vše to proběhlo hrozně rychle a já najednou věděl všechno, co se o ní vědět dalo. A byl jsem si jistý, že kdybych tomu věnoval dostatek času i soustředění, zjistil bych pohyb každého atomu a rozuměl mu a chápal jej v souvislostech. V hlavě mi blýskla naděje. Když si dokáži vybavit a pochopit tohle, tak bych mohl ty samé, nově nabyté vlastnosti použít pro svou léčbu. Ještě jsem nevěděl jak a kdy, ale měl jsem naději. Teď jsem ovšem musel spát.

V následujících dnech jsem prozkoumával , co dál moje mysl zvládne. Zaměřil jsem se na nervovou soustavu lidského těla. V hlavě jsem měl obrazy, které tam rozhodně nebyly, protože se mi během týdne podařilo pochopit, jak nervová soustava pracuje. A hlavně jak je konstruovaná. Zádrhel ovšem byl, že jsem se nemohl dostat ke své nervové soustavě a k jejímu pochopení, respektive k pochopení mého zranění. Věděl jsem, že mám vážně poraněnou míchu a že ta by se sama hojit neměla, ale doufal jsem, že bych se mohl naučit se svým tělem nějak pracovat, abych to všechno opravil. Vědomosti jsem na to rozhodně měl. Věděl jsem, že v kostní dřeni jsou kmenové buňky, které by při správném pohybu a změně funkce mohly obnovit zatím aspoň část mých původních schopností. Ale nevěděl jsem, kde je mé zranění a kam bych se je měl snažit dostat. K vizualizaci obrazu své nervové soustavy jsem se prostě nemohl dostat. Myslím, že to mělo něco společného s tím, že jsem v té zvláštní dimenzi přetrhal vlákna, která se do mě vevázala. Tak jsem se rozhodnul pro jiné řešení. Věděl jsem, kde podle doktora mám přibližně poraněnou míchu. K večeru, kdy mi má milá sestřička opět přišla zavřít oči, jsem se začal nesmírně soustředit na to, aby se mé kmenové buňky začaly přesouvat k poraněné části míchy. Bylo to jako tlačit balvan. Hlava mě bolela ze všeho toho soustředění a já si ani nebyl jistý, jestli si jen nenamlouvám, že bych něco takového dokázal, ale za pokus to stálo. A tak jsem strávil dlouhé hodiny soustředěním. Přikazoval jsem buňkám, aby putovaly a na místě určení , aby se měnily tak, jak jsem potřeboval. S každou další myšlenkou a programem, který jsem pro buňky vytvářel, jsem se také cítil unavěnšjí a zničenější. V hlavě jsem měl stále obrazy všemožných procesů v těle a postupně jsem tvořil mentální cestu a program transformace. Bylo to nesmírně složité. Tak složité, jako nic, co jsem kdy v životě dělal. Když jsem celý svůj program dokončil, usnul jsem. Zdálo se mi o tom, že to všechno je jen blbost, že se můj mozek snaží jen nějak adaptovat, abych se rovnou nezbláznil z toho, co se mi stalo. Z toho smutku, který mě obklopoval. Snad to byl opravdu jen sen.

Ráno jsem se vzbudil, až když mi sestříčka opět otevřela oči. Ne... to nebylo to správné. Nic jsem opět necítil. Krom toho, že jsem jasně viděl světlo svítání. Ale v pokoji nikdo nebyl. Pokusil jsem se zavřít oči a rozhostila se tma. Heuréka! Povedlo se mi to. Pro jistotu jsem párkrát zamrkal okem. Šlo to. Mrkal jsem pořád dokola. Cítil jsem víčko. Bylo to, jako byste na vánoce dostali všechno, co jste chtěli, a přitom to byl tak banální čin jako mrknutí okem! Mrkal jsem dál a dál, až mě víčko začalo bolet, a já si řekl, že si jej radši pošetřím. Nechal jsem jej otevřené. Okem jsem stále hýbat nemohl , ale víčko prostě fungovalo. Ani jsem o tom moc nepřemýšlel a jen se radoval. Když přišla sestřička a podívala se na mé jedno otevřené oko, tak tiše vyjekla. Asi se lekla a já asi vypadám divně. Možná si myslel , že jsem mrtvý. Zmizela ze dveří. Slyšel jsem tlumené hlasy a pak do místnosti vstoupila s doktorem, který mě léčil.

„... To bude asi jen nějaké svalové pnutí.“, pnutí prej. Heh, teď ti ukážu, co dovedu!

Přišel ke mně a posvítil mi do oka. V hlavě jsem si poznamenal, že mu musím říct, aby si koupil nějakou slabší baterku, protože tohle bylo opravdu nepříjemné.

„Nic, vidíte. Žádná reakce.“. Zamrkal jsem.

Doktor i sestra se na sebe vyjeveně podívali a já se cítil jako malý kluk, který zrovna před rodiči poprvé jede na kole a oni mu tleskají a smějí se!

„Slyšíte mě? Pokud ano, tak mrkněte jednou.“ Řekl mi doktor.

Mrkl jsem.

„To je úžasné! Prostě úžasné, nevěřil jsem, že byste se mohl uzdravit, ale teď si už myslím něco jiného, cítíte něco krom víčka? Dvakrát ne.“ Řekl doktor.

Mrkl jsem dvakrát.

„Převezte ho na CT. Uděláme sken páteře na zlomenině“ rozkázal sestře. Ta se usmívala.

Začal jsem mrkat rychleji, chtěl jsem nějak zjistit, kde je mé zranění. Pokud jsem ho vyléčil opravdu já, tak potřebuji přesně vědět, kde a co je špatně, abych v léčbě mohl pokračovat. Jenže to jsem se přepočítal. Měl jsem si to lépe připravit. Mé zběsilé mrkání si vyložili jako strach a začali mě uklidňovat. Na komunikaci budu muset zapracovat. Ale s někým, kdo na mě bude mít neomezeně času a bude se mi s ním komunikovat, co nejjednodušeji.

Odpoledne již dorazili rodiče i s bráchou. Zvesela (aspoň tak jsem to myslel, ale poznat to nejspíš nebylo, je to přeci jenom jen víčko) jsem na ně zamrkal. Máma se rovnou rozbrečela, ale bylo vidět, že jsou to slzy naděje. I brácha s tátou vypadali o poznání optimističtěji. Po krátké konverzaci a usilovném mrkání se mi podařilo bratrovi sdělit, že chci , aby tu zůstal a zkusil se mnou komunikovat. Oba dva jsme viděli film, kde ochrnutý člověk prostřednictvím mrkání napíše román. Brácha mi předříkaval abecedu a já mrknul vždy při písmenu, které jsem chtěl, aby napsal.

POTŘEBUJI OBRAZ PÁTEŘE A PŘESNÉ ÚDAJE O SVÉM ZRANĚNÍ

Bratr se zatvářil nejistě a zvláštně , ale pak se zeptal, jestli si myslím, že mi to nějak pomůže a já na něj jednou mrknul, tak mi je šel sehnat. Bohužel mu řekli, že nebudou dříve než další den, protože je potřebují popsat, ale že se kolem mého zranění objevil zvláštní shluk buněk. Moc tomu prý nerozumí, ale zítra mu je prý dají. Nemyslí si ovšem, že by to mému stavu nějak pomohlo. Zamrkal jsem na něj, ať se o to nestará a prostě mi přinese vše, co mají. Ptal se mě, jestli chci, aby tu se mnou zůstal a já mu vymrkal, že to není nutné, že potřebuji odpočívat. Pravdou bylo, že jsem chtěl mít klid na prozkoumávání nově nabytých znalostí. Když jsem toho věděl tolik, chtěl jsem se pustit jen tak pro zajímavost do otázek vážnějších než je jen páteř jednoho člověka. Zajímalo mě, jestli světu skutečně vládnou ilumináti, co je v hlubinách moří a nebo jestli existuje i jiný život než na Zemi. ANO! Zkusím zjistit, jestli existuje jiný život! Začal jsem s vedením svých myšlenek po trasách vesmíru. V hlavě se mi honily různé představy, bylo to daleko těžší než s nervovou soustavou, protože jako vášnivý čtenář sci-fi jsem toho o mimozemšťanech věděl až příliš na to, aby mi ty informace nepřekážely. Moje znalost nervové soustavy byla mizivá a tudíž jsem ty obrazy mohl vyvolávat jasněji. Zde jsem se musel prokousávat přes všechny svoje předchozí vědomosti a představy a odlišovat je od cest, které jsem potřeboval sledovat. Šel jsem správně, to jsem věděl. Zapomněl jsem, že existuji. Šel jsem po cestách, po kterých nikdo nikdy nešel a věděl jsem, že moje mysl mě neomylně vede k cíli. Moje mysl putovala miliardy světelných let daleko od mého těla. Cítil jsem se jako zdrogovaný. Ale ta droga byla věděním. Věděním, že jsem blízko. A v tu chvíli jsem dosáhl na něco, co jsem asi neměl. Zjevil se mi obraz. Je těžké ho popsat, ale i tak se o to pokusim. Byla to jiná forma života. Zdánlivě to připomínalo vzpřímeného pavouka, ale já věděl, že je to něco daleko víc. Byli vysocí. Minimálně 4 metry. Jejich tělo bylo článkovité a pokryté hustými ostrými chlupy. Z celého těla jim výrůstalo na 12 údů zakončených třemi prsty/žihadly/. Byl to snad ten nejodpornější obraz, jaký jsem kdy viděl. Ale to nebylo zdaleka to nejhorší, protože pak jsem náhledl do jejich mysli. Nevím, jak jsem to dokázal, ale povedlo se mi to. Moje žádoucnost po vědomostech najednou utichla, ale i tak jsem nemohl přestat. Všechno mě to pohltilo. Jejich myšlenky nebyly lidské, neměly s těmi lidskými doopravdy nic společeného. Byly ... odporné. Agresivní, destruktivní a nechutné. Najednou jsem viděl obrazy pavouků/bytostí, jak se rvou navzájem na kusy. Tisíce a tisíce příslušníků jejich druhu se navzájem cupovaly a trhaly. Cítil jsem tu strašlivou ničivost jejich myšlení ve své hlavě a s tím i bolest, kterou prožívali, když se navzájem vraždili. Pro ně to ale nebylo vraždění. Bylo to něco jiného. Neuchopitelného. Bolest, radost, strach, hnus. Moje myšlenky toho byly plné a má hlava zakoušela najednou strašlivou bolest. Překročil jsem hranici. Zmocnila se mě panika a já opět omdlel.