Anežka

9. 02. 2016 21:10:00
Jak to ty lidi dělají, pomyslela si Anežka, když odcházela z práce. Jak to dělají, že vypadají v práci šťastní, když já to tam tak nenávidím. Je mi to z duše odporné.

Když vyšla ven, do obličeje jí zafoukal ledový vítr a na hlavu dopadly kapky studeného deště. Zaklepala se a rychlým krokem vyrazila na tramvaj. Byla plná lidí. Někteří z nich smrděli. Odporný den, zakončený odporným pachem, to sedí, řekla si.

V kapse jí zavibroval mobil. Zpráva od Radka. Byla to jeho fotka s malou růží. Smál se na ni a vypadalo to celé tak komicky. Radek je ohromný chlap. Měří dva metry deset a k tomu je to hora svalů. Ještě že ho mám, pomyslela si Anežka. Zahřálo ji u srdce. Radek byl jedna jediná věc na tomhle světě, kterou milovala. Všechno ostatní se jí zdálo zbytečné a k ničemu, ale s ním se cítila ... s ním ji věci dávaly smysl. To je láska, pomyslela si, a přes hrozný puch v tramvaji se pod vousy usmála.

Další vibrace v kapse. Znovu vytáhla telefon. Tentokrát to byla zpráva. „Musím s tebou dnes o něčem důležitém mluvit.“ Anežce se zasekl dech v hrdle. Polil ji pot. Představa, jak se vrátí domů, dostane růži , pomiluje se s Radkem a půjdou společně spát, zmizela. Zůstal jen strach.

„Mám se bát?“ napsala mu zpátky. Odpověď přišla v cuku letu. „Ano“. Teď už ani nedýchala.

Uběhlo dobrých patnáct minut, než první nával paniky pominul. Její mozek začal opět přemýšlet a jak u něj bylo zvykem, obrátil se hned k melancholii. Anežka začala vzpomínat. Vzpomínala, jak se poprvé s Radkem potkali. Byl to zvláštní příběh. Toho večera mohla umřít, nebýt jeho. Byla tenkrát noc a Anežka zvolila špatně. Šla přes park. Nejdříve slyšela kroky, pak hlasy, pak konkrétní slova. Nadávky. „Ty šlapko, počkej na nás.“ „Za kolik je kuřba, kurvo?“ a smích. A pak ucítila ruce. V tu chvíli se snažila rozběhnout, ale bylo to ocelové sevření.

Pak si toho už moc nepamatovala. Málem omdlela strachy. Viděla jen krev, těla, sanitku a Radkův obličej. Poprvé v životě. Odvezli je do stejné nemocnice. Pamatovala si, že šla za ním na pokoj, aby mu poděkovala. Ležel tam, tak ohromný muž a tak bezbranný. Díra v břiše obvázaná. Šrámy po těle. Tam se do něj zamilovala.

Tramvaj zastavila. Anežka si klepající rukou připravila klíče. Zámek otevřela až na několikatý pokus. Schody. Dveře od jejich garsonky. Místa útěchy a bezpečí. Aspoň donedávna. Teď už ne. Teď chtěla odejít. Utéct. Schovat se. Brečet. Ale místo toho ze setrvačnosti otevřela dveře, protože to tak dělá každý den.

V pokoji seděl Radek. Sledoval ji a ona jeho. Vypadal taky nervózní. Na stole malá růžička. Komické to už nebylo. Anežka opět přišla o myšlenky a v hlavě se jí jen dokola opakovalo, panebožeježišikristepanebožeježišikriste. Nic víc. Panická prázdnota.

„Můžeš se posadit, Anežko?“ řekl Radek svám hlubokým hlasem.

Anežka neodpověděla, jenom si sedla naproti němu.

„Musím ti něco říct a není to pro mě lehké. (Anežčin mozek chtěl vybouchnout, srdce vyletět z hrudi, nohy chtěli utéct, ale zůstala sedět a tiše ho sledovala.) Potřebuju ti vyprávět jeden příběh,“ řekl Radek.

„Mhm,“ řekla jen Anežka.

„Dobře. Tak jo. To zvládnu,“ začal Radek a pak zastavil, jako by se rozmyslel. Anežka v to doufala, ale on pokračoval.

„Pamatuješ si na Armina?“ zeptal se Radek.

Anežka mlčela, nemohla nic říct.

„Anežko, podívej se na mě,“ řekl Radek roztřeseným hlasem.

Anežka se na něj podívala. Klepala se mu brada. Teď to přijde, vytušila. Teď to řekne.

„Pamatuješ si na Armina?“ zeptal se znovu.

„Tvůj kamarád ze střední. Vídáte se tak jednou za dva roky, ale nikdy sem ho neviděla,“ řekla Anežka plačtivým hlasem.

„Jo. To je on. Brzy má přijet.“ A pak nastalo ticho. Dlouhé předlouhé ticho. Dvě postavy sedící proti sobě. Obě ustrašené. A pak se jedna dala znovu do řeči.

„Armin není tak úplně můj kamarád. A taky není tak úplně existující. Armin je ...“ Radek udělal pauzu a přemýšlel:„ Armin je mojí součástí.“

Anežka mlčela.

„Když jsme se potkali, nebylo to tak, jak si myslíš. Nebylo to ani trochu tak, jak si myslíš. Byla to doba, kdy byl Armin na návštěvě,“ řekl Radek a udělal gesto s ohnutými prsty znamenající „jen jako“.

„Poprvé se u mě Armin objevil, když mi bylo patnáct. Nevěděl jsem, co se děje. Nejdřív mi byla týden zima. Zpočátku trochu, pak víc a víc. Na konci týdne jsem se už jen klepal. Naši se o mě tenkrát hrozně báli. Vzali mě k doktorovi, ale ten říkal, že jsem po tělesné stránce úplně v pořádku a ať si nedělají starosti. A tak čekali a já se klepal v zimnicích. A pak zima zmizela a přišel žár. Pálilo mě v každém svalu. Myslel jsem si, že cítím každou svoji buňku. Spalovali mě. Takhle nějak si představuji peklo. Bolest, pálení, křeče. Všechno to se stupňovalo. Bylo to skoro ... jako láska. Spalující touha. Bolest. Strašlivá bolest, před kterou nebylo úniku a pak vidění. Přestával jsem vidět tvary normálně. Ze všeho byly jen kostky. Tisíce a tisíce kostek. Malé, velké, obrovské a všechny byly červené. Neměl jsem tenkrát strach. Měl jsem vztek. Vše pohlcující vztek. Vztek na kostky, na bolest, na pálení, na zimu, na sebe! Na tu nutkavou sžíravou touhu. Bolelo to, Anežko. Bolelo to tak strašně, že nic, co znám, nebolelo víc. Myslel jsem, že umřu. A pak jsem ji potkal. Byla ti podobná. Maličká. Myslím, že se jmenovala Markéta, ale jistý už si nejsem. Tenkrát to bylo poprvé. A po ní následovaly další. S pevnou pravidelností, každé dva roky. Začal jsem tomu stavu říkat karmínový pal. A z karmínového se později stal Armin. Bylo to pro mě jednodušší. Personifikovat svojí touhu."

Radek se napil. Anežka jej opatrně sledovala. Nechápala nic.

„Každé dva roky se Armin vrací. Vždy přesně. Vždy načas. Jen jednou udělal výjimku. A to bylo s tebou. Známe se rok. A Armin přijde," Radkovi se zasekl hlas. Napil se znovu horkého čaje.

„Asi teď přemýšlíš, jak jsem tě vlastně našel. Je to jednoduché. Chodím po Praze a dívám se. Tiše a nenápadně. To se člověk s Arminem musí naučit. Jinak by dlouho nevydržel. Potkal jsem tě u KFC. Je to legrační, ale KFC mi přineslo vždy největší úspěch. Narazit tam na malou a baculatou ženu není těžké. Člověk si tam může vlastně vybírat. A tam jsem tě uviděl. Byla jsi dokonalá. V té době mi byla jenom zima. A já se o tobě začal učit. Sledoval tě. Vždy z dostatečné dálky, abych pochopil, kdy bude vhodná příležitost. Celý tři týdny. První týden zimy a pak paléní, později žáru a bolesti. Až to bylo k nevydžení. Veděl jsem, že občas jdeš parkem v noci. Bylo to jako smilovaní boží. Ta nejjednodušší věc na světě. Té osudné noci jsem byl u tebe celý dlouhý den. Neviděla si mě, ale já tam byl. Sledoval tě. A těšil se, až to skončí, až upokojím ten žár. Bylo to horší než obvykle, tak jsem si s sebou vzal nůž. Nezabil bych tě, to ne. Nikdy jsem žádnou nezabil, jen toho chlapa. Když někoho zabiješ, tak necítí bolest a Armin se neztratí. Musí vidět tu bolest. Někdy stačí málo. Jindy , jako to bylo s tebou, je potřeba více. Pamatuji si to jako dnes. Podpatky klapou a tvoje boky se natřásají s každým krokem. Trochu jako želé. A uvnitř mě hořel oheň. V rukou. V nohou. A v hlavě jsem měl požár. Nic než bolest, nic než cíl. Vstoupila jsi do parku a já šel dál. Nepřemýšlel jsem. Prostě vytuším, kdy zaútočit. Je to šestý smysl. Jenže pak se všecko změnilo. Najednou se obejvili ty tři chlapi. Řvali na tebe a pak tě doběhli. Začali na tebe sahat a v tu chvíli... se něco stalo. Něco ve mně prasklo, něco se přetrhlo, něco vybouchlo. Bolest a vztek v tu chvíli byly nemyslitelné. Nedokázal bych ti to ani popsat," Radek se napil znovu čaje a mluvil dál.

„Pamatuji si jen matně ten pocit. Ale popsat ho nedokáži. Arminovi brali jeho kořist. Rozběhl jsem se a skočil na nejbližšího z nich. Strhl ho na zem a mlátil. Tak dlouho, než si ostatní dva uvědomili, co se děje. To už byl ten na zemi v krvi. Obličej k nepoznání. Ale žár ve mně neustupoval. Strhli mě z něj. Jenže nemohli vědět, že mě nezastaví. Jednoho z nich jsem strhl na zem, začal se po něm sápat. Rvát mu oči a druhý mě škrtil.“ Radek se při té vzpomínce usmál.

„Myslel si, že mě zastaví , když nebudu moct dýchat. Ale spletl se. Dech bylo to poslední, co jsem potřeboval. Ten na zemi se držel za oči a křičel. Já měl čas vstát. Toho posledního jsem zvednul jako peříčko. Byl maličký. Vlastně skoro roztomilý. Díval jsem se na něj a pak jsem se mu zakousnul do krku. Vyvalila se krev. Jeden v bezvědomí, druhý s křikem utekl, ty si tam taky jen ležela a v rukou jsem měl toho posledního prcka. Všude na rukou jsem citíl teplo. Položil jsem ho pomalu na zem a sledoval jeho pohled, žár začal ustupovat. Z kapsy jsem vytáhl nůž, vždy si dávám pozor na otisky. Dal mu ho do ruky. Vím, kam říznout a vím, kam bodnout, aby to nebylo smrtelné. Smrt je pro mě bezcenná, aspoň v tu chvíli jsem si to ještě myslel. A pomalým pohybem jsem si jeho rukou nůž zarazil pod žebra tak, aby se vyhnul důležitým orgánům. Bolelo to, ale proti žáru to nebylo nic. Nůž jsem nechal v břiše a díval se na něj. A pak ho začal znovu bít. Bolest, strach a žár zmizely. A byla si tam jenom ty. Malá, baculatá a já tě viděl jinak. Byla si stejně krásná, jako když po tobě toužil Armin. Jen on byl pryč a byl jsem to jenom já. Nikdy jsem neměl normální vztah, ale ty jsi to změnila. Jsem tu šťastný, tak jako nikdy v životě. Když se vracíš domů, mám pocit, že musím plakat, protože tolik štěstí si nikdo nezaslouží. Když mi ležíš na ruce a oddychuješ, mám pocit, že i kdyby svět skončil, tak my dva můžeme být navždy spolu. Pokaždé, když se mračíš, když se zasměješ, když zapláčeš, říkám si, že jsi ta nejúžasnější věc, co mě kdy potkala. Vím, že je to všechno hrozné, vím, že bys měla okamžitě odejít na policii. Všechno to vím. Jen... bez tebe nemají věci smysl. Bez tebe ... není nic.“ Radkovi tekly slzy po tvařích a ruce se mu klepaly. Po celém těle měl husí kůži.

„Nezměním, kdo jsem. Nedokážu to, věř mi, že jsem to zkoušel, ale nejde to. A pokud teď odejdeš a půjdeš vše říct, nezastavím tě. Ale snažně tě prosím, abys to nedělala. Pokud bys jen trochu mohla, zkus to se mnou,“ řekl Radek a pak dodal tiše:„ Prosím.“

„Je ti zima?“ zeptala se Anežka.

„Jo, je. Velká,“ odpověděl Radek.

„Tak půjdeme do postele a zabalíme se do peřin, jo?“ usmála se na něj.

Radek jenom koulel očima na dívku před sebou. Ta vstala, vzala ho za ruku a odvedla jej k posteli. Zhasnula a zalezli si pod peřinu. Než oba usnuli, Anežka se zeptala na poslední otázku, která ji trápila:„ Přijdu ti moc tlustá?“...

Autor: Adam Kracík | úterý 9.2.2016 21:10 | karma článku: 16.64 | přečteno: 1740x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Poezie a próza

Alena Bures

Recenze - Martina Boučková: Šílená babička

Rodiče si nevybereš. Ale to koneckonců ani děti. A mít mírně šílenou matku je někdy k vlastnímu zešílení, ale někdy....

28.3.2024 v 17:24 | Karma článku: 7.36 | Přečteno: 107 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

O fotbalových legendách, paní Štěpánkové a pomíjivosti

Kdybych se narodil před sto lety... No, abych řekl pravdu, někdy mám pocit, že se tak opravdu stalo.

27.3.2024 v 12:58 | Karma článku: 14.75 | Přečteno: 199 | Diskuse

Iva Marková

Ženy

....................................................................................................

26.3.2024 v 22:53 | Karma článku: 9.53 | Přečteno: 198 | Diskuse

Marek Ryšánek

Způsobem bytí byl roven Bohu - Květná neděle.

Lidské dějiny jsou plné příkladů nejrůznějších vládců a vůdců. Ti ovládáni ctižádostí rozpoutávali války, štvali lidi proti sobě. Mysleli, že jim to přinese štěstí, věčnou slávu. Zůstali po nich statisíce, miliony mrtvých.

26.3.2024 v 20:23 | Karma článku: 4.98 | Přečteno: 131 | Diskuse

Jana Péťová

Fluktuace každodennosti

Fluktuace každodennosti - Proměnlivost. Nepředvídatelnost. Dynamika. Rozmanitost. Odlesky radosti překvapení a lásky. Nástrahy a výzvy.

26.3.2024 v 11:08 | Karma článku: 11.10 | Přečteno: 192 | Diskuse
Počet článků 39 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1912
Pracuji jako asistent u osob s těžkým mentálním postižením a končím studium na UK.

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...